STEZCE POVĚSTÍ AUGSTI

LEGENDÁRNÍ STEZKA NA LOSERU (červen 2025)

SRDEČNĚ VÍTÁME NA STEZCE POVĚSTÍ AUGSTI!

Salzkammergut ukrývá nesmírné bohatství ústních tradic, příběhů a legend. Tyto vyprávěcí tradice však neodrážejí pouze hluboké spojení lidí s jejich domovem a přírodou, ale jsou také znakem silného zakořenění v bohaté kulturní historii. To je také hlavní důvod, proč je každý kout Salzkammergutu propleten mnoha fascinujícími či dobrodružnými příběhy. Velká část těchto legend a mýtů se točí kolem majestátní horské krajiny a v některých z nich dokonce hrají důležitou roli horské duchy – stejně jako v následujícím vyprávění. ZLATÉ BRÜNDL

Zlatá studánka

Salzkammergut ukrývá nesmírné bohatství ústních tradic, příběhů a legend. Tyto vyprávěcí tradice však neodrážejí pouze hluboké spojení lidí s jejich domovem a přírodou, ale jsou také znakem silného zakořenění v bohaté kulturní historii. To je také hlavní důvod, proč je každý kout Salzkammergutu propleten mnoha fascinujícími či dobrodružnými příběhy. Velká část těchto legend a mýtů se točí kolem majestátní horské krajiny a v některých z nich dokonce hrají důležitou roli horské duchy – stejně jako v následujícím vyprávění.

Růst populace v celém regionu byl rychlý a neustálý. To však znamenalo i větší potřebu pastvin a větších stád ovcí, koz a především mléčného skotu, protože poptávka po mléce, sýru, mase, stejně jako po vlně a kůži, stále rostla. Zemědělci proto museli jednat chytře a s dlouhodobou perspektivou. Rozhodli se tedy využít každý dostupný metr půdy co nejefektivněji. Z tohoto důvodu začali na začátku každého léta hnát svá zvířata na vysokohorské pastviny. To mělo hned několik výhod: v těchto vyšších polohách už nebylo nutné pravidelně a s velkým úsilím sekat, přepravovat a skladovat trávu. Chovatelé si tím ušetřili mnoho práce a nákladů. Kromě toho tak šetřili i trávu na polích v údolí, kterou mohli místo toho usušit na seno pro zimní období. Dalším přínosem bylo, že mnoho zvířat pravidelně přispívalo svými kopyty ke zpevnění strmého terénu, což vedlo k tzv. prokořenění půdy na pastvinách. Dobře prokořeněná půda mimo jiné chrání před sesuvy, protože dokáže absorbovat a zadržovat větší množství vody.

Navzdory tomu se v horkých letních měsících občas stávalo, že četné horské prameny v oblasti Ausseerlandu úplně vyschly a na pastvinách tak nebylo dost vody pro napájení dobytka – stejně tomu bylo i na Oberwasseralmu. Pastevkyně a pastevci, kteří zde během léta dohlíželi na mléčný skot a mladé býčky, proto v takových případech hnali dobytek výše na Hochklapfsattel*. Pojmem „sattel“ se obecně označuje sedlo – prohlubeň v horském hřebeni mezi dvěma vrcholy. Název Hochklapfsattel pochází ze spojení slov „hoch“ (vysoký) a „klapf“ – což je dialektový výraz pro „skálu“. Popisuje určitou cestu se skalními stupni mezi horami Loser a Trisselwand.

Na zmíněném Hochklapfsattelu se nachází kruhový, svislý a přibližně metr hluboký zlatavý otvor ve skále, který je vždy naplněný vodou. Říká se, že přátelští horskí duchové ukázali pastevcům toto Zlaté Bründl už před dávnými časy, aby jejich zvířata tam nahoře nikdy netrpěla žízní.

* Sattel – označení pro prohlubeň na horském hřebeni mezi dvěma vrcholy. Název Hochklapfsattel se skládá ze slov „hoch“ (vysoký) a dialektového výrazu „klapf“ (skála) a označuje cestu se skalními stupni mezi horami Loser a Trisselwand.

Vodník z jezera Altaussersee

Mnohokrát viděli lidé z Arzleitenu (to je část obce Altaussee), když byli na cestě do kostela, jak u kopce nad vilou Nassau (kde se dnes nachází přístaviště lodí) plave v Altausseerském jezeře nahý muž. Jeho horní polovina těla se vždy na chvíli vynořila z vody, zatímco dolní část byla rybí a dala se spatřit jen při pozorném pohledu.

Jednoho dne se lidé odvážili na muže v jezeře promluvit. Vodník jim odpověděl, že ví o třech věcech, které by mohly být pro obyvatele Arzleitenu velmi užitečné. Když se ho zeptali na první z nich, ukázal na horu Sandling a vysvětlil jim, že červené kameny této hory obsahují sůl. Tu by mohli rozpustit pomocí vody a poté ji z ní odpařit. Kromě toho by při dostatečně hlubokém kopání narazili i na kyselé prameny. Lidé překvapeně naslouchali, ale v tom vzrušení si nikdo nevzpomněl, aby se zeptal na další dvě důležité věci.

Tehdy vodník pravil: „Jeden díl jsem vám už prozradil. Ale na to nejdůležitější jste se zapomenuli zeptat – totiž jak se ze ‚Juttn‘* vaří zlato a proč je v ‚Kranewettbeere‘** kříž, kvůli kterému by měl každý před tímto keřem smeknout klobouk.“ Poté se ponořil pod hladinu a navždy zmizel.

Vodníkem zmíněná „Juttn“ je v místním dialektu označení pro syrovátku, která zůstává po výrobě Schottenu – drobivého sýra podobného tvarohu. Schotten se vyrábí z mléka získaného na konci pastevecké sezóny, tedy před každoročním sestupem dobytka z horských pastvin do údolí.

„Kranewettbeere“ (v jiných oblastech Rakouska a jižního Německa také „Kranewittbeere“) je v regionu Ausseerland označení pro jalovcovou bobuli. Podle jedné legendy bylo Kristovo křížové dřevo vyrobeno i z jalovce, a proto lze na bobulích spatřit jasně viditelný kříž. Lidé tehdy věřili, že tento kříž odpuzuje zlo a chrání před zlými duchy – proto vodník doporučoval, aby každý ze znakem úcty před jalovcovým keřem smekl klobouk.

Botanika však nabízí vědecké vysvětlení bělavého a křížovitého znamení: vzniká při srůstu šupin plodového obalu ještě před tím, než se bobule plně vytvoří a dozraje.

Mezitím se lidé z Arzleitenu rozhodli řídit radou vodníka. Začali kopat v oblasti Sandlingu, nad Moosbergem. Na místě, kde ovce často olizovaly půdu kvůli slaným pramenům vyvěrajícím na úpatí hory, vznikla první důlní štola. Přibližný věk tohoto dolu se podařilo určit na základě nalezených dřevěných kmenů, které sloužily především jako opora chodeb. Tyto kmeny byly opracovány pouze sekyrami, protože pily tehdy ještě nebyly známy.

* Juttn – dialektové označení pro syrovátku, která vzniká při výrobě tvarohu a sýra.
** Kranewettbeere – místní název pro jalovcovou bobuli. Podle legendy bylo Kristovo křížové dřevo vyrobeno i z jalovce, a proto lze na jalovcových bobulích vidět kříž. Dříve se věřilo, že tento kříž chrání před zlými duchy – proto bylo zvykem smeknout před jalovcovým keřem klobouk.
Botanika vysvětluje křížovitou kresbu na bobulích jako přirozený výsledek srůstu šupin plodového obalu během vývoje bobule.

Dárek pro Sálige

„Saligen“* jsou mystické ženské bytosti z legendárního světa v oblasti Ausseerland, které měly moc nad různými horskými duchy. Samotní horskí duchové vykonávali různé úkoly a byli většinou přátelští a dobrosrdeční. Střežili dobytek na horských pastvinách tím, že udržovali stádo pohromadě, chránili krávy před pádem ze strmých skalních svahů nebo někdy pomáhali pastevcům najít zatoulaná mláďata. Za své služby často dostávali malý podíl z mléčných výrobků, které se na alpských loukách vyráběly. Pokud se však rozhněvali nebo když lidé jejich ochotu považovali za samozřejmost, mohli se stát rozzlobenými. Proto bylo zvykem na konci sezóny poděkovat těmto duchům za jejich podporu během letních měsíců.

Jinak tomu nebylo ani na Schoberwiesalmu, kde stálo několik horských chat. V létě zde bydlely pilné pastevkyně. Jedna z nich, mladá rolnická dcera jménem Leni, se starala o několik mléčných krav a mladého dobytka. Krávy bylo třeba dvakrát denně ručně podojit, což bylo velmi namáhavé. Z mléka se vyráběla hlavně smetana a máslo, na konci léta pak také „Schotten“**, což je hrudkovitý sýr podobný tvarohu. Každou neděli byly potraviny vyrobené na pastvině snášeny do údolí v „Almfachtlu“*** – speciální dřevěné nádobě, která se nosila buď na hlavě, nebo v kombinaci s nosným rámem na zádech.

Léto na pastvinách uběhlo pro Leni příliš rychle a blížil se podzim. Mladá pastevkyně musela nyní opustit pastvinu spolu s dobytkem a vrátit se na statek v údolí. Než však odešla, upekla ještě vyhlášené, lahodné Almraunggerl, které přinesla dětem a rolníkům. Malou misku s nimi ale nechala na stole v chatě – jako poděkování dobrým horským duchům, kteří nyní obývali chatu a střežili ji.

Po příchodu do údolí si Leni všimla, že v horské chatě zapomněla formu na máslo. „Model“ (v některých oblastech se říká i „der Model“) je speciální dřevěná forma, která dává máslu tvar – například obdélníkový nebo kulatý. Kromě toho se pomocí ní do másla vtláčely jedinečné vzory.

Leni se proto co nejrychleji vydala strmou cestou zpět k horské chatě a odemkla dveře. Když vstoupila, vyděsila se k smrti – v misce už neležely Almraunggerl, ale jen samé malé kousky uhlí. Rychle vzala formu na máslo, strčila kousek uhlí do kapsy zástěry a pospíchala zpět do údolí. Když večer vyndala uhlí z kapsy, byla ohromena – najednou držela v rukou zářivý zlatý kousek. Tím ji horské duchy odměnily za její dobré srdce a starostlivost.

* „Saligen“ jsou plaché, laskavé bytosti z legendárního světa s magickými schopnostmi. Slovo „Sal“ znamená přibližně „léčivý“, „ti, kdo léčí“ nebo „moudří“.
** „Schotten“ je v regionálním dialektu název pro hrudkovitou syrovátkovou hmotu podobnou tvarohu, která zůstává po filtrování podmáslí.
*** „Almfachtl“ je kulatá, nízká dřevěná nádoba určená k přepravě potravin. Pastevkyně ji obvykle nosily na hlavě, zabalenou v látce.

POVĚST O statku Waldgrabnerhof

V části Altaussee zvané „Waldgraben“ se nacházely takzvané Waldgrabnerské statky, které se staly dějištěm následující pověsti. Waldgraben leží poněkud skrytě za kopcem Pflindsberg – zalesněným vrchem na úpatí hory Sandling, kde se nachází zřícenina hradu Pflindsberg.

V dávných dobách přicházeli do Ausseerlandu „wällische“ hledači rud, kteří byli většinou nazýváni „Venedigermandl“, v Altaussee však často jen „Wauggerl“. Slovo „wällisch“ je regionální variantou středohornoněmeckých a novohornoněmeckých termínů „walsch“ nebo „welsch“. Tyto výrazy se v některých částech Rakouska používaly převážně pro označení lidí z románsky mluvících zemí, například z Itálie.

Cizinci byli pokládáni za hledače pokladů, kteří se, aby nebudili podezření, často vydávali za pocestné nebo podomní obchodníky. Přicházeli sem především z Benátek nebo jiných italských měst a hledali v horách a řekách zlato, stříbro a drahé kameny. Říkalo se o nich, že skvěle ovládají kovářské řemeslo a vlastní kouzelné zrcadlo, které jim pomáhá nacházet cenné nerosty.

Když tito zkušení hledači rud pobývali v regionu, přespávali ve stodolách místních sedláků. Tak tomu bylo i v případě jednoho z nich, který si po léta nacházel útočiště u statkáře ve Waldgrabenu. Dával si velký pozor, aby ho nikdo nesledoval. Byl malý a mrštný, téměř neslyšně se plížil lesem a na hoře trávil celé dny. Na zádech nosil „kraxn“, dřevěnou nosnou konstrukci, do které pravidelně sbíral kameny a nosil je zpět do údolí.

Jednoho dne řekl Waldgrabnerovi: „Dnes odcházím a už se nikdy nevrátím.“ Na rozloučenou po sobě zanechal jen několik kamenů. Sedlák se nad tímto způsobem odměny velmi rozhněval a v hněvu je hodil do ohně. Jaké však bylo jeho překvapení, když z nich začaly vytékat zlaté kapky! Říká se, že díky tomuto zlatu mohl znovu vystavět Waldgrabnerský statek.

Podle jiné verze této pověsti požádal hledač pokladů Waldgrabnera, aby mu ukázal bezpečnou cestu na Sandling. Sedlák ho tedy na horu dovedl. Když se cizinec chystal odejít, schoval se sedlák do skalní štěrbiny, aby mohl nenápadně pozorovat jeho podivné chování. Wauggerl prohledával koryto potoka a některé kameny si po důkladné prohlídce ukládal do svého kraxnu. Jakmile si však všiml Waldgrabnera, vystřelil po něm, ale minul. Sedlák na něj vzápětí zaútočil a srazil ho k zemi.

Hledač pokladů, který se bál o život, začal prosit o milost. Waldgrabner se nad ním nakonec slitoval a odnesl ho i s jeho nákladem domů. Té noci Wauggerl uprchl, ale než zmizel, zapálil z pomsty Waldgrabnerský statek. V popelu pak sedlák nalezl na místě, kde ještě večer stála kraxn, kus zlata. Zlato prodal a za utržené peníze postavil svůj statek znovu.

DIVoženky

Slovo „divoký“ mělo ve střední horní němčině, která se používala v době vzniku mnoha pověstí, zcela jiný význam než dnes. Tehdy znamenalo něco jako „svobodný“ nebo „nezávislý“ – a právě proto byly „svobodné ženy“ nazývány „divoké ženy“. Některé z těchto „divokých žen“, kterým se také říkalo „Saligen“, kdysi žily v Trisselberglochu, což je polojeskyně ve stěně hory Trisselwand. Tento zvláštní pojem už známe například z pověsti „Dar Saligen“.

Za krásných slunečných dnů bylo možné z velké dálky spatřit, jak se před vchodem do Trisselberglochu třepotá na slunci bělostné prádlo divokých žen, které tam sušily. Tyto ženy byly velmi pracovité, nesmírně skromné a také plaché, ale zároveň je poháněla velká zvědavost. Toužily poznat lidi z vesnice pod horou a dozvědět se více o jejich zvycích a životě.

Jednoho dne se tak stalo, že se na jednom statku ve vesnici nečekaně objevila mladá dívka a zeptala se, zda by mohla pracovat jako služebná. Sedlák i jeho žena byli nadšení, protože jim dívčina pomoc ulehčila jejich náročnou práci. Rychle se domluvili na jejích povinnostech i na tom, co za ně dostane na oplátku. Když bylo vše dohodnuto, služebná se ještě otočila k sedlákovi a sedlačce a řekla: „Mám jen jednu jedinou prosbu, abych tu mohla pracovat: Nikdy, opravdu nikdy se mě neptejte, odkud pocházím, protože pokud se tak stane, budu muset ihned odejít.“ Sedlák i jeho žena jí to slavnostně slíbili – a svůj slib věrně dodrželi.

Čas plynul. Dívka si výborně rozuměla se zvířaty, uměla péct chléb, udržovala dům v čistotě a pomáhala i na poli. Jednoho dne však na statek přijel Michl, nejstarší syn, který žil a pracoval daleko od domova. O slibu svých rodičů neměl ani tušení. Dívka se mu velmi líbila, a tak se jí bez přemýšlení zeptal: „No, děvče, nikdy jsem tě tu neviděl, odkud vlastně jsi?“

Sotva ta slova dořekl, dívka vykřikla a v hrůze zvolala: „Teď musím odejít a už se nikdy nevrátím!“ Vzápětí zmizela – a na dvoře zůstal jen ohromený mladík, který vůbec netušil, že služebná byla „Salige“, mladá divoká žena z Trisselberglochu, a jakou dohodu měla s jeho rodiči.

Ale občas, když ranní slunce rozehnalo mlžný závoj nad horami, spatřil Michl před Trisselberglochem mihotat se sněhobílý, jemný a voňavý kus prádla. A v tu chvíli si vždy vzpomněl na onu laskavou a ochotnou divokou ženu, kterou kdysi potkal.

BONUS – Kde se vzala sůl

Jeden pastýř z vesnice vodil denně ovce sedláků a rybářů na horské pastviny v oblasti Sandlingu. Zvířata ho vždy ochotně následovala směrem k Moosbergu. Jakmile tam dorazila, dychtivě pila pramenitou vodu, která na některých místech vyvěrala na povrch.

Jednoho dne se pastýř ze zvědavosti rozhodl vodu ochutnat. Sotva ji však měl v ústech, okamžitě ji vyplivl – byla totiž nesmírně slaná. Večer se svým objevem svěřil majitelům ovcí. Ti se hned následujícího dne vydali k prameni, aby vodu také ochutnali, ale její chuť jim vůbec nevyhovovala.

O těchto pokusech se dozvěděl jeden chytrý a zvídavý chlapec. Rozhodl se udělat experiment: naplnil dřevěné koryto pramenitou vodou a vhodil do něj několik rozpálených kamenů. Najednou se ozvalo syčení a bublání, poté hlasité burácení a hučení. Po chvíli se všechna voda vypařila a kameny vypadaly úplně jinak – byly pokryty jemnými, bílými solnými krystalky. Tento chlapec, který se tak stal jakýmsi „vynálezcem“ první varné solné pánve v Altaussee, pak opatrně sůl seškrábal a začal ji používat k dochucování jídla.

Zdá se tedy, že právě zvýšená potřeba soli – přesněji chloridu sodného – u ovcí byla důvodem, proč lidé v Altaussee objevili tento přírodní slaný pramen, kterému se od té doby začalo říkat solanka. Většina býložravců přijímá jen malé množství sodíku v potravě, i když je pro jejich organismus nezbytný. Například výrazně napomáhá trávení bílkovin. Sůl je však obecně důležitý minerál pro všechna živá stvoření.

Existovaly však i jiné způsoby, jak lidé v této oblasti zjistili, že se v jejich horách nachází velké zásoby soli. Podle jedné pověsti to byl samotný vodník z jezera Altausseer See, kdo lidem prozradil, že červené kameny na Sandlingu obsahují sůl. Dokonce jim poradil, jak ji získat – rozpustit ji pomocí vody a poté ji ze solanky vyvařit.

Ať už byl způsob objevu jakýkoli, postupně se z těžby soli stal skutečný obor. Z původně neefektivního a pracného procesu se vyvinula metoda, která umožnila výrobu soli ve větším množství. Byly vynalezeny první varné pánve na zpracování solanky. Ta byla následně dřevěnými rourami dopravována do údolí, kde se v nově postavených varných domech dále zpracovávala. S rostoucími zkušenostmi se proces výroby soli stával stále efektivnějším, a tak se „bílé zlato“ brzy stalo klíčovým hospodářským odvětvím celé oblasti.

Sůl zajistila nejen blahobyt mnoha generací, ale dokonce dala celému kraji i jeho jméno: Salzkammergut – Solná komora.

FOTO-FUN-AR-TOOL

ZEIG AUGSTI UND SEINER NARZISSE DEINE WELT

Einfach auf AUGSTI klicken!

SHOW AUGSTI AND HIS DAFFODIL YOUR WORLD!

Simply click on AUGSTI

UKAŽ AUGSTIMU A JEHO NARCISU SVŮJ SVĚT!

Stačí kliknout na AUGSTIHO

Beauftragt von der LOSER BERGBAHNEN GMBH & CO KG

Projektteam:
Konzeption/Redaktion/Projektleitung: KULTURFUX – Die Ausstellungsmacherin, Gampern
Inhaltliche Beratung/Expertise/Texte Audioguide: Monika Gaiswinkler, Altaussee
Illustrationen AUGSTI: Philipp Pamminger, Linz
Texte/Übersetzung Tafeln, Sagentexte deutsch online: eo communications, Strobl
Grafische Gestaltung/Tafelproduktion: DESIGNEREI, Bad Aussee
AR-AUGSTI: SMESH OG, Linz
Audioguide-Produktion: ATP-Records, Altaussee (Aufnahme); Hearonymus GmbH, Wien (Audioguide-App)
Sprecherinnen: Monika Gaiswinkler (Deutsch), Eva Beerova (Tschechisch), Sarah Raich (Englisch)

Gefördert als Leaderprojekt der LEADER Regionalentwicklung Ennstal-Ausseerland